Analýza modelů vnitřního řízení vysokých škol v Evropě

Formálně vzato je nejsilnějším orgánem na univerzitě dozorčí rada (Raad van Toezicht, Supervisory Board), byť v praxi se její význam jeví jako méně významný, než by odpovídalo dikci zákona.

Dozorčí rada má tři až pět členů (většinou pět), přičemž nesmí jít ani o zaměstnance univerzity ani o aktivní politiky nebo zaměstnance ministerstev. Typicky jsou zastoupeni „kapitáni průmyslu“ včetně top managementu velkých mezinárodních firem sídlících v Nizozemsku, a také bývalí politici, ale i třeba experti na vzdělávání.

Členy dozorčí rady by teoreticky měl ve výběrovém řízení vybírat ministr, s kontrolní rolí akademického senátu (viz níže). V praxi ale výběrové řízení organizuje sama univerzita, která posléze předkládá nominace ministrovi a ten je až na výjimky respektuje. Dozorčí rada se obměňuje postupně, pokaždé, když se některé místo uvolní, zpravidla uplynutím mandátu.

Proces výběru zahrnuje několik kroků:

Klíčovou kompetencí dozorčí rady je jmenovat a odvolávat členy výkonné rady, tedy nejvyšší exekutivní vedení. Členy vybírá v otevřeném výběrovém řízení, na základě doporučení výběrové komise – viz níže.

Dozorčí rada také schvaluje klíčová finanční a strategická rozhodnutí – rozpočet, účetní závěrku, velké investice, strategický plán a stanovy univerzity. Dozorčí rada také zřizuje auditní komisi, která prověřuje vnitřní kontrolní systémy školy a identifikuje rizika (a to nejen ve finanční oblasti, ale i např. v kyberbezpečnosti nebo etických otázkách). Vedle toho má dozorčí rada i rozhodující roli při kompetenčních sporech uvnitř univerzity, např. při střetech mezi výkonnou radou a akademickým senátem.

Teoreticky by tak dozorčí rada měla hrát významnou roli ve strategickém řízení univerzity. V praxi je ale experty charakterizována spíše jako „kritický přítel“, který „zpovzdálí sleduje“ dění na univerzitě a její výsledky. Jednání dozorčí rady nejsou veřejná a jejich podoba se může lišit, takže se i aktéři mohou rozcházet v jejich hodnocení. Dozorčí rada ale většinou není vnímána jako orgán, který by obsahově diskutoval konkrétní aspekty univerzitní strategie nebo rozpočtová rozhodnutí.

V praxi je za nejdůležitější orgán univerzity považována výkonná rada (College van Bestuur, Executive Board, dalo by se překládat i např. jako „kolegium“), což je exekutivní řídící orgán univerzity. Výkonná rada je zpravidla tvořena třemi členy (byť na menších školách mohou být jen dva), přičemž tradičně jde o:

• prezidenta, který zastupuje univerzitu navenek a řeší strategii a celkový rozvoj – často jde o bývalého politika nebo vysokého úředníka,
• rektora, který je hlavním reprezentantem vedení v akademických otázkách, tj. zejména v záležitostech spojených se vzděláváním, výzkumem a akademickou integritou, a je hlavním mluvčím vedení směrem k vnitřním aktérům – vždy jde o uznávaného akademika,
• viceprezidenta (ekvivalent našeho kvestora nebo kancléře), který zodpovídá za finance, majetek, administrativu a provoz – typicky jde o profesionálního manažera, tj. neakademika z vysokoškolského nebo výzkumného prostředí.

Důležité je, že výkonná rada rozhoduje kolektivně, a žádný z členů tedy není jednoznačným „šéfem“ univerzity. Za nejsilnější je ale zpravidla považována pozice rektora, protože jakožto akademik univerzitu nejlépe zná a má nejbližší vztah k vnitřním aktérům. Koncept kolektivního řízení je oslovenými experty hodnocen jednoznačně pozitivně – vnímají, že je přínosné, že se do rozhodování promítají různé perspektivy (akademická i neakademická, politická i praktická, …) a že musí docházet k diskusi. Zároveň ale vnímají jako pozitivní i to, že jsou členové vedení jen dva až tři, a větší kolegia by vnímali jako nepraktická. Nevýhodou samozřejmě je, že tu a tam dojde k hlubokým neshodám nebo osobním sporům mezi členy vedení, které pak mohou fungování univerzity významně omezit, a někdy pak musí zasahovat dozorčí rada.

Pozice prorektorů formálně neexistují, ale zejména na větších univerzitách je dobrou praxí, že výkonná rada jmenuje zvláštní zmocněnce z řad seniorních akademiků pro konkrétní otázky, například internacionalizaci nebo digitalizaci. Jejich role tak může v praxi připomínat naše prorektory, ale nejsou členy výkonné rady a nemají hlas mimo svěřenou agendu.

Výběr členů výkonné rady je obdobný výběru členů dozorčí rady.

Členové vedení jsou jmenováni dozorčí radou na časově ohraničené funkční období (typicky čtyři roky s možností jednoho opakování, přičemž funkční období jednotlivých členů není synchronizované), z kandidátů vzešlých z otevřeného výběrového řízení, na návrh výběrové komise. Podobně jako při sestavování dozorčí rady, i tady univerzita typicky najímá profesionálního headhuntera, který hledá a oslovuje vhodné kandidáty. Výběrová komise je jmenována dozorčí radou, přičemž typicky jde o 5–6 lidí složených následujícím způsobem:

• 2 zástupci dozorčí rady, z nichž jeden obvykle komisi předsedá,
• 2 zástupci akademického senátu, zpravidla jeden akademický pracovník a jeden studující,
• děkan jedné z fakult,
• headhunter, někdy bez hlasovacího práva.

K vítězi výběrového řízení navrženému komisí posléze přijímá stanovisko akademický senát. Jeho vyjádření sice není pro dozorčí radu závazné, ale má velkou politickou váhu a dozorčí rada by musela pečlivě zdůvodňovat, proč chce jmenovat uchazeče, kterého senát odmítl. Aby se těmto situacím předešlo, tak v závěrečné části výběrového řízení zpravidla probíhá neveřejná diskuse vybraných kandidátů s několika zástupci akademického senátu, která ověří jejich přijatelnost.